Co se můžeme
naučit od Finů?
ještě jednou o finském (a českém) školství
Každý už někdy slyšel
o pokrokovosti a efektivitě finského školského systému, málokdo ale ví,
v čem tento úspěch doopravdy spočívá. V následujícím článku nechci
probírat výsledky plošných testování ani mezinárodní hodnocení, neboť pochybuji
o jejich skutečné výpovědní hodnotě. Místo toho nabídnu vlastní hodnocení na
základě zkušenosti, kterou jsem získala jak v české tak ve finské škole.
Předškolní výuka
V šesti
letech věku přijdou všechny finské děti do tzv. esikoulu, tedy nulté třídy, která je spojovacím článkem mezi
školkou a základní školou. Ještě nemají učebnice ani domácí úkoly, ale
připravují se na školní docházku formou hry. Učí se jak se učit, ale především
jak spolupracovat ve skupině, společně si poradit s úkoly a přicházet na možná
řešení. Po celý rok je vychovatelé sledují a pracují s nimi tak, aby každého
z nich co nejlépe připravili na školní docházku. A tak například dítě,
které by mělo problémy se správnou výslovností, bude na doporučení
vychovatele ještě během roku spolupracovat s logopedem. Na konci roku
putuje s každým nastávajícím prvňáčkem na základní školu popis průběhu celé
předškolní výuky, se kterým se seznámí příslušní pracovníci a mají tak přehled
o tom, kdo jim na školu právě přichází. Předškolní výuka je dle zákona
z roku 2015 povinná pro všechny finské děti.
Studenti při výuce na gymnasiu v Tikkurile |
Základní škola
Na základní školu
přijdou děti po jednom roce předškolní výuky a stráví tam dohromady devět let. Systém
základního vzdělávání není jednotný pro všechny školy, nicméně má určité styčné
body.
Těmi jsou
jednotliví specializovaní pracovníci, kteří jsou pro fungování školy stěžejní.
Na každé škole působí zdravotní sestra (terveydenhoitaja), psycholog
(psykologi) a sociální pracovník (kuraattori). Ti se ještě před začátkem
školního roku sejdou s nastupujícími žáky, se kterými se důkladně seznámí,
a také s jejich rodiči, které navíc informují o tom, jak škola postupuje
v různých situacích a jak řeší případné problémy. Obecně fungují jako
podpora rodičům, žákům i učitelům a společně i zvlášť pracují na hladkém
fungování všech složek dohromady. Pokud je například ve třídě problém
s určitým žákem či skupinou dětí a jejich interakcí, může si učitel
přizvat sociálního pracovníka, který po nějakou dobu dochází na hodiny a snaží
se situaci řešit. Také děti samy mohou jednotlivé pracovníky navštívit, kdykoliv
cítí takovou potřebu. V ideálním případě k nim mají důvěru a nebojí
se říct si o pomoc.
Zejména u větších
základních škol se osvědčil systém tzv. palkit. Celé to funguje následovně.
Na začátku
školního roku se v každém předmětu otestuje celý ročník dané školy a na
základě výsledků se rozdělí do pěti až šesti skupin po zhruba dvaceti žácích.
V těchto skupinách se budou žáci učit celý následující rok. Testuje se
každý předmět zvlášť, a tak může být stejný žák např. v nejpokročilejší
skupině na výuku angličtiny, a v nejméně pokročilé na výuku přírodovědy.
V důsledku to pak znamená, že všechny děti daného ročníku mají po celý rok
stejný rozvrh a na jednotlivé hodiny přecházejí mezi různými třídami.
Je důležité
dodat, že dětem se neoznamuje, zda jsou v té „nejlepší“ či „nejhorší“
skupině a testování tedy nepředstavuje žádnou stresovou situaci. Kromě toho
probíhá každý rok a zařazení do skupiny se tak může značně měnit.
Systém palkit
odpovídá snaze finského školství nevystavovat žáky a studenty zbytečnému tlaku
tam, kde ho není zapotřebí. Jeho velkou výhodou je také zefektivnění výuky.
Základní údaje a čísla
Do jedné finské
třídy základní školy chodí kolem dvaceti až dvaceti-dvou dětí. Na jednu třídu
připadá třídní učitel a jeden až dva asistenti, kteří se v hodinách věnují
dětem jednotlivě. Třídy se často spojují dohromady a dynamika a náplň hodiny se
tak často mění. Jedna hodina trvá devadesát minut a následuje po ní
třicetiminutová přestávka. Na základní školu přijdou děti v sedmi letech a
zůstanou do svých šestnácti. Na prvním stupni (1. – 6. třída) existuje pouze
slovní hodnocení. Známky se udělují až od sedmé třídy a jsou důležité pro
přijetí na gymnasium.
Probíhá hodina, Tikkurilan lukio |
Finská gymnasia
Na střední škole
stráví dospívající Fin pouze tři roky. Na gymnasiu se učí způsobem, který je
podobný tomu, co známe z našich vysokých škol. Každý student musí za tři
roky studia získat určitý počet kreditů. Do svého rozvrhu si tak zapisuje
kombinaci povinných a volitelných předmětů, a to hned patnáctkrát za studium.
Školní rok je totiž rozdělen na pět krátkých období (jaksot), na jejichž konci
vždy následuje zkouškový týden. Během samotného období se nepíší testy ani se nijak
nezkouší.
Důležitou osobou
každé střední školy je tzv. opintoohjaaja (krátce OPO), tedy studijní poradce.
Ten se pravidelně schází se studenty a pomáhá jim vybírat nejen z nabídky
volitelných předmětů, ale také z nabídky domácích i zahraničních vysokých
škol, o kterých má z definice své pozice velmi dobrý přehled.
Tikkurilan lukio, podzim 2010 |
O krok napřed
Největší výhodu
finského školství obecně spatřuji v tom, že dokáže předvídat a předcházet
problémům a komplikacím, ale také samotnému přirozenému vývoji událostí. Každé
dítě v předškolní výuce, žák a později i student má pozornost jednotlivých
zaměstnanců školy, kteří soustavně pracují na tom, aby pro něj byl pobyt ve
škole co nejpřínosnější a pokud možno i nejpříjemnější. V esikoulu se
zaměří na jeho schopnosti komunikace a spolupráce stejně tak jako na případné
problémy, kvůli kterým by mohlo být dítě znevýhodněno. Na základní škole se
starají o navázání kontaktu a udržování komunikace mezi školou, dítětem i jeho
rodinou, a předcházejí tak nedorozuměním a problémům, které by mohly vznikat.
Na střední škole je pak mladý člověk veden k zodpovědnosti za svá
rozhodnutí. Od samého začátku je systémově motivován k přemýšlení o svém
budoucím směřování a dostane se mu v tomto směru odborné rady a pomoci.
Vstupní hala s kavárnou, Tikkurilan lukio |
Předcházení stereotypu – místo pro tvořivost
Druhou velkou
výhodu vidím v tom, jak se ve finských školách předchází stereotypní
náplni hodin. Tak například výše popsaný systém palkit, který se uplatňuje na
základních školách, zajišťuje, že se pro žáky s každou hodinou mění
velikost skupiny, prostředí třídy i osoba učitele. K tomu jsou hodiny
sestaveny tak, aby se v nich střídalo co nejvíce nejrůznějších aktivit.
Když učitel i tak zpozoruje, že pozornost ve třídě upadá, může kdykoliv během
hodiny zařadit krátkou přestávku nebo energickou hravou aktivitu. Na gymnasiu
pak studenti změní rozvrh hned pětkrát za školní rok. V každém období si
zapíší nové kurzy a potkají nové učitele stejně tak jako jiné spolužáky.
Díky volitelným
předmětům na finském gymnasiu jsem měla možnost zkoušet si věci, které bych
v České republice musela dělat ve svém volném čase a ještě za ně platit.
Mezi volitelné předměty patřilo nespočetně sportovních aktivit, ale také
hudební předměty jako sbor, zpívání popových písniček nebo projekt školního
muzikálu, a zejména pak předměty výtvarné jako malování a kresba, výtvarná dílna
a rytectví, i multimediální jako nová média, práce s photoshopem,
černobílá nebo digitální fotografie… a další. Pro představu uvádím i vhled do
vybraných předmětů, které jsem absolvovala:
Hudební výchova I – povinný předmět
Hodina hudební výchovy I - praktická zkouška |
Během hodin studenti poslouchají vybrané písně, se kterými dále pracují, snaží se je interpretovat. Každý si osahá jednotlivé nástroje – bicí, piano a akustickou kytaru – a naučí se hrát několik základních rytmů, stupnic a akordů. Náplní hodiny je praktické zkoušení a pochopení hudby skrze vlastní interpretaci. V průběhu jakso se utvoří mezi studenty kapely, které secvičí s danými nástroji jednu z písní (nebo píseň vlastní), která je zároveň zápočtem pro kurz.
![]() |
Školní sbor zpívá u příležitosti předání absolventských čepic maturantům. |
Hudební večer pořádaný ve škole, na kterém se představí všechny školní kapely, se koná i několikrát do roka. |
Každý si při hodině zkusí nahrávání ve školním studiu. |
Výtvarná výchova I – povinný předmět
Hodina ve školním ateliéru. |
Studenti dostanou na začátku období velké archy papíru, které jim slouží pro „zapisování“ poznámek z teoretické části hodiny. To probíhá přednáškami z dějin umění, většinou s pomocí prezentace, kdy učitel promítá slavná umělecká díla. Studenti mají tužku a díla se snaží překreslovat do svých archů, k tomu si mohou psát poznámky. Nezáleží na provedení, ale na uchopení daného díla. Praktická část hodin se zaměřuje na jednotlivé projekty. V mém kurzu jsme si vyzkoušeli akvarel zátiší na velký formát, vytvoření pohlednice z místa, na které jsme si v rámci hodiny každý došli ve městě, šperk pro slavnou osobnost, 3D papírový model muzea dle vlastního zaměření, nákres perspektivy školní chodby, autoportrét, pojednání a interpretaci vybraného díla z musea moderního umění v Helsinkách.
Chodba před ateliérem je zdobená výtvory studentů. Vystaveny jsou "šperky pro osobnosti". |
Návrh židovského musea, vlastní projekt, 2010 |
Práce se světlem - kurz digitální fotografie |
Bez stresu a tlaku na výsledky – přátelské prostředí
Finská škola
nejen rozvíjí tvořivost jednotlivce a vytváří mu vhodné podmínky k vlastní
iniciativě a přijetí zodpovědnosti, je také všeobecně mnohem přátelštějším a
příjemnějším prostředím než škola česká. Všichni mí finští učitelé byli nesmírně
vstřícní a otevření všem nápadům studentů. Byli pro nás přirozenými mentory a
průvodci jednotlivými tématy a předměty. Ani o jednom z nich jsem
nepochybovala, že svému tématu skutečně rozumí a skutečně má zájem na tom, ho
co nejlépe předat dál. Stejně tak jsem nikdy neměla nejmenší obavy své učitele
oslovit, zeptat se nebo požádat o pomoc. Pravidla finské školy mi nepřišla o
nic méně přísná a důsledná než v České republice, rozdíl byl spíše ve
způsobu motivace k jejich dodržování.
Na základní škole
se při výuce nechávají otevřené dveře všech tříd. Dítě by nemělo mít pocit, že
je ve třídě uvězněno. Mělo by tam být pokud možno dobrovolně a vědomě.
Žáci a studenti
mají vždy dostatek času na dokončení písemného testu. Žádné časové limity
neexistují a učitel vždy ochotně vyčká do doby, než si poslední student ve
třídě rozmyslí svou odpověď.
Ve škole nikdy
nehrozí neočekávané zkoušení naučených znalostí. Ve Finsku pochopili, že zkoušení
u tabule nemá žádný vliv na připravenost žáků na hodinu, pouze zbytečně
stresuje a okrádá všechny o čas, který by mohl být v hodině lépe využit.
Školní aula - prostor je svou přizpůsobitelností využitelný jak k přednáškám, oficiálním setkáním, divadelním a hudebním představením, ale i výstavám. (Celé hlediště lze odstranit.) |
Hodina tělocviku - hraje se oblíbená "Kaupunkisota" (válka města); tělocvična je rozdělitelná na dva menší sály. |
Chodba nabízí místo k odpočinku. Tikkurilan lukio |
Závěrem
Je ještě mnoho
věcí, které jsem v článku nezmínila. Ať už se jedná o skvělý nápad
s tzv. pracovním dnem, kdy si
studenti na jeden den jdou vyzkoušet práci, která je zajímá (v mém případě to
byl den strávený na velvyslanectví ČR v Helsinkách), nebo o další
aktivity, které se dějí v průběhu školního roku, jako např. kulturní
večery, vystoupení školních kapel, exkurze na filmové festivaly, maškarní, ples
druhých ročníků (tzv. vanhojen tanssit)… apod.
A je také mnoho
věcí, které by se ještě na finském školství daly zlepšovat. Nicméně se nedá popřít,
že Finsko je v přístupu ke vzdělání o hodně dál než většina ostatních
států, bohužel včetně České republiky. Náš vzdělávací systém zamrzl ve vývoji
někde na počátku dvacátého století. Dnes už není potřeba umět zpaměti celé
stránky v učebnici, informace jsou nám velmi snadno dostupné a to
v nepřeberné míře. Měli bychom se tedy spíše učit, jak s nimi
pracovat. Umět rozumět textu, umět srozumitelný text na základě relevantních
zdrojů vypracovat, umět rozlišovat mezi pravdou a klamem, a umět kriticky
smýšlet. Finské školství, zdá se, tuto aktuální potřebu chápe lépe než školství
české.
Co s tím?
Jsme v České republice schopni shodnout se a několik let usilovně pracovat
na plošné reformě školství, nebo je to utopie?
Co se týče
reforem, jsem poměrně skeptická. Nedávno jsem ale navštívila konferenci
v rámci projektu Podnikavost a
digitální doba – výzva k proměně vzdělávání brněnské organizace Lipka.
A spíše tam, mezi její účastníky z řad učitelů a ředitelů českých škol,
spatřuji naději pro české školství. V jednotlivých školách,
v jednotlivých tvořivých a motivovaných učitelích a v zajímavých
projektech, které společně s žáky a studenty vytvářejí.