sobota 6. listopadu 2010


První dny v zemi tisíce jezer

 

20. srpna 2010 přišel ten dlouho očekávaný den neboli den mého odletu do Finska. Všechno probíhalo poměrně hladce, jak jen je to možné, když právě měníte svůj život od základů.

Odjeli jsme s rodinou na letiště, rozloučili se a pak nastal ten moment. Ten moment, kdy naposledy objímáte své rodiče. Kdy se naposledy otočíte, zamáváte a dáte jim sbohem na celý rok.

Je to těžké. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. V ten okamžik se zároveň něco změnilo. Otočila jsem se a následovala ostatní cestující do fronty ke kontrole zavazadel, když jsem si najednou uvědomila, že teď už je to jenom na mě. Teď se už i sebe musím postarat sama.

Cesta letadlem byla extrémně dlouhá, přestože trvala jen dvě hodiny. A pak jsem vystoupila na letišti Helsinki -Vantaa a poprvé spatřila svou hostitelskou rodinu. Aila – moje hostitelská maminka a moje sestra Nea na mě čekaly na letišti mezi dalšími rodinami a AFS dobrovolníky.

Nejistě jsem k nim přišla a pozdravila. Aila byla hrozně vstřícná, hned mě objala, jako kdybychom se znaly léta, a pomohla mi se zavazadlem do auta.

A tak začal můj nový život tady, ve Finsku.

První dny byly hektické. Počítala jsem s tím předem a byla jsem na to psychicky připravená,

a tak to nebylo zase tak hrozné. Ten první týden byl více méně o vyřizování, zařizování a přizpůsobování. Je tolik věcí, které musíte nejdříve vyřídit – bankovní účet a kartu, cestovní kartu, kartu do knihovny, studentskou kartu, povolení ke stálému pobytu, registraci na magistrátu a nové číslo pojištění, učebnice do školy, dokumenty pro školu o řádném studiu…a to je toho ještě mnohem více.

Škola ve Finsku začíná už 17. srpna, takže jsem přijela už do plného provozu. Přišla jsem hned v pondělí do školy, dostala do ruky svůj rozvrh a plánek budovy a vesele vyrazila na svou první hodinu. Shodou okolností je má škola Tikkurilan lukio se svými 1200 studenty jednou z největších škol v celém Finsku, takže jsem první dny měla opravdu co dělat, abych našla všechny specializované učebny v obrovské budově. (Později jsem slyšela od svých přátel z posledního ročníku, že prý stále po celých třech letech studia nacházejí ve škole nová místa, schodiště a zákoutí.)

K tomu jsem najednou dostávala úplně jiné jídlo, než na které jsem byla zvyklá. Jedla jsem v jiný čas, než jsem byla zvyklá, myla se v jiný čas, než jsem byla zvyklá, saunovala se s rodinou minimálně jednou týdně, nerozuměla, o čem se lidé kolem mě baví a musela začít komunikovat v jiném jazyce.

Takže si asi dokážete představit, že začátek byl opravdu těžký. Ale to začátky bývají.

Abych se jen nesnažila potencionální budoucí výměnné studenty děsit, po tom obtížném týdnu se najednou všechno začalo usazovat a zklidňovat. Pomalu ale jistě jsem si začala zvykat na svůj nový domov, vybalila jsem všechny věci z mého obrovského kufru, začala si zabydlovat svůj nový pokojík, začala se orientovat ve škole i v okolí. Samozřejmě to zabere ještě nějaký čas, než si zvyknete úplně, ale to je zcela logické a musíte s tím předem počítat.

Velkou zásluhu na hladkém průběhu mého přizpůsobování se a orientování se v nové kultuře má moje hostitelská rodina. A myslím si, že to je jedna z nejdůležitějších věcí celé výměny – mít dobrou hostitelskou rodinu. Ta moje je hrozně ochotná a vstřícná a už od začátku mi pomáhala se vším, co jsem kdy potřebovala.

Je to už skoro tři měsíce, co jsem naposledy objala své rodiče a nechala je daleko za sebou v odletové hale letiště Praha - Ruzyně. První týdny byly těžké, ale dnes už je všechno jinak. Nejdůležitější je, čelit všem těm výzvám a nebát se komunikovat s neznámým okolím.

Já to tak na začátku udělala a nezměnila bych na svém přístupu nejmenší věc, kdybych měla snad začít zase znova. 

 

Z pozdně podzimního Finska posílá pozdravy Markéta

Žádné komentáře:

Okomentovat